Tento pocit jsem zažíval v době, kdy jsem hrál na didgeridoo asi rok. Nořil jsem se hluboko do hry tak, že jsem zapomněl na vše okolo. Přestal jsem vnímat prostor a dostal jsem se do lehké formy tranzu.
Vnímání se omezilo pouze na chvění a zvuk, oči zavřené. Později dostávám pocit, že už nehraji já. Hra probíhá sama, nezávisle na mě. Jakékoli řízení se odpojuje. Stávám se samotnou hrou.
Hra plyne jako řeka, a já se stávám to řekou. Už tam není rozdíl... Pocit bytostného udivení, který mám, když po hodině cyklické hry otevřu oči je nepopsatelný...
Objevte podobný rozměr na workshopu Didgeridoo.
Comentarios